Arktické hluboké moře: kolonizace v pomalém pohybu

March 26, 2019 Sedavá zvířata dokážou nová stanoviště dobývat jen extrémně pomalu

Na dně arktického hlubokého moře žije řada živočichů připoutaných ke skalám a s filtračním aparátem nebo chapadly, kteří se živí odstraňováním živin z voda. Než se však taková kolonie usadí, mohou uplynout desítky let. To je závěr vědců z Institutu Alfreda Wegenera, Helmholtzova centra pro polární a mořský výzkum (AWI) z 18letého dlouhodobého experimentu, o kterém nyní informují v časopise „Limnology and Oceanography“.

Některé druhy houby stojí na kamenech, chapadla opeřenců (comatulida) a mořské lilie váží svá chapadla v proudu. Když se dálkově ovládaná podvodní vozidla pohybují po mořském dně arktického hlubokého moře, jejich kamery znovu a znovu zachycují snímky těchto sedavých zvířat. Mezi jejich nejvýznamnější biotopy patří tzv. dropstones. Jsou to skály a balvany, zamrzlé na zemi do ledovce a transportované do moře. Jakmile led roztaje, kameny klesnou ke dnu moře a poskytují pevnou půdu, na kterou se spoléhají mnohé z těchto druhů.

Jak dlouho ale bude trvat, než se první osadníci v arktických hlubinách dostanou? využít tuto nabídku? A jak se partnerství dále vyvíjí? "Zatím jsme o tom skoro nic nevěděli," vysvětluje Michael Klages z AWI.

Nyní jsou k dispozici nové poznatky z hlubokomořské observatoře HAUSGARTEN, která se nachází v úžině Fram mezi Špicberky a Grónskem. a ve kterých AWI provádí různé ekologické dlouhodobé studie. V červenci 1999 umístil Michael Klages spolu s kolegy z AWI na mořské dno v hloubce 2500 metrů těžký kovový rám. K ní byly připojeny tzv. sídlištní desky z klinkerových cihel, plexiskla a dřeva, které mohly nabídnout usedlým obyvatelům obživy.

V letech 2003 a 2011 tým tohoto designu navštěvoval dálkově ovládaná podvodní vozidla ; koncem srpna 2017 byl rám konečně vytažen zpět na povrch. První autorka aktuální vědecké publikace Kirstin Meyer-Kaiserová poté „prozkoumala“ zachráněné kolonizační desky, spočítala jednotlivé organismy, shromáždila je a taxonomicky je klasifikovala.

„V tomto experimentu jsme viděli, že kolonizace takových biotopů v arktickém hlubokém moři je extrémně pomalá,“ říká Michael Klages. Po čtyřech letech se na talířích objevily pouze jednobuněčné organismy ze skupiny foraminifer; po dvanácti letech byl k polypu Halisiphonia arctica přidán pouze jeden jediný mnohobuněčný živočich. A i po 18 letech se počet bezobratlých omezil na pouhých 13 druhů.

Z tohoto skromného výnosu však vědci nedocházejí k závěru, že přirozené tvrdé substráty nejsou důležitými biotopy – právě naopak: „Bez V hlubokém arktickém moři by nebylo mnoho přisedlých zvířat,“ zdůrazňuje Michael Klages. Nyní všudypřítomný civilizační odpad v oceánech se nezdá být dobrou náhradou. Přestože tým AWI už na snímcích pořízených dálkově ovládanými podvodními vozidly viděl plastovou láhev, na které rostla lilie. „Tak jsme přišli na nápad použít v našem experimentu plexisklové desky,“ vysvětluje výzkumník. "Chtěli jsme zjistit, zda mohou být osídleny stejně dobře jako přirozené podloží." Zdá se, že tomu tak není. Každopádně po 18 letech se na plastech usadilo podstatně méně zvířat než na klinkerových cihlách.

Ty však nedokázaly držet krok se sousedním skalním útesem, kde bylo možné detekovat nejméně 65 různých bezobratlých. K dosažení teoreticky možné biodiverzity na talířích to možná ani po téměř dvě desetiletí nestačilo. Výše zmíněný útes je však mnohem starší a měl odpovídajícím způsobem více času, aby přilákal širší okruh obyvatel.